Pod pojmem škoda vnímáme v běžném životě zejména určitou ztrátu, zničení, poškození nebo znehodnocení (např. věci) bez ohledu na to, z jakých příčin k nim došlo. Škodou v tomto obecném pojetí je tedy majetková (příp. i nemajetková) újma, kterou poškozený utrpí na svém majetku, právech či zdraví (např. v důsledku protiprávního jednání jiného subjektu) a kterou lze vyjádřit všeobecným ekvivalentem (penězi).

S pojmem škoda, resp. majetková či nemajetková újma se v našem právním řádu setkáváme zejména v ObčZ. Odpovědnost za škodu (resp. majetkovou a nemajetkovou újmu) a její náhradu vymezuje ObčZ zejména ve své části čtvrté, Hlavě III, Dílu 1 - Náhrada majetkové a nemajetkové újmy (§ 2894 až 2908 - základní ustanovení, § 2909 až 2950 - povinnost nahradit škodu, § 2951 až 2971 - způsob a rozsah náhrady).

Každý je přitom povinen počínat si při svém konání tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Obecně platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil (z této odpovědnosti však ObčZ stanoví i výluky). Předmětem případné náhrady škody je pak skutečná škoda a (případný) ušlý zisk. Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to však možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích

Zvláštní úpravu problematiky škod v oblasti pracovněprávních vztahů pak nalezneme i v ZPr (§ 248 až 275 - náhrada škody).

Uvedené pojetí škod (resp. majetkové a nemajetkové újmy) je však poměrně široké a jeho uplatnění v oblasti daňové a účetní problematiky je povětšinou naprosto nedostačující.

Pro účely účetnictví škodou rozumíme fyzické znehodnocení, kterým je neodstranitelné poškození nebo zničení dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku a zásob, a to z objektivních i subjektivních příčin (§ 28 Vyhlášky). Z uvedeného tedy vyplývá, že škodou v tomto slova smyslu je pouze takový stav, kdy po znehodnocení majetku (či zásob) již k jeho opravě nedochází. Naopak, pokud by k opravě majetku (či zásob) přistoupeno bylo, o škodě v účetních (a ani daňových) souvislostech nehovoříme.

Pro daňové účely, resp. pro posouzení, zda vzniklá škoda je či není nákladem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tedy nákladem daňově uznatelným, je nutno vlastní definici škody vymezit ještě úžeji. Přitom je nutno přihlédnout i k otázce, zda škoda vznikla na majetku vlastním a k příčině jejího vzniku, či byla-li škoda (tentokráte však již i ve výše zmíněném „širším pojetí“) způsobena subjektu jinému (blíže viz v části Daňově). 

Účetně

Škody v provozní oblasti jsou účtovány na stranu MD účtu 549-Manka a škody z provozní činnosti, škody na finančním majetku se účtují na účtu 569-Manka a škody na finančním majetku.

Daňově

1. Škody vzniklé na majetku vlastním

Problematika škod z hlediska jejich daňových dopadů do základu daně z příjmů je ZDP upravena poměrně široce. Jednotlivá (níže uvedená) zákonná ustanovení reagují na příčinu vzniku jednotlivých škod, zohledňují kategorii „poškozeného majetku“ a nastalé situace odlišným způsobem upravují. Zjednodušeně lze říci, že ZDP rozlišuje uvedené události na škody vzniklé v důsledku nepředvídatelných vnějších vlivů (škoda způsobená živelní pohromou či neznámým pachatelem) a škody jako následek určitého stupně nedbalosti či opomenutí (případně i úmyslu) samotného daňového subjektu či jiných osob, jejichž totožnost a odpovědnost je známa.

1.1.

Škody na kategorii hmotného majetku , nehmotného majetku (ve smyslu § 32a ZDP ve znění k 31. 12. 2020), dlouhodobého nehmotného majetku, jehož účetní odpisy jsou daňově účinnými dle § 24 odst. 2 písm. v) ZDP, jakož i „drobného“ dlouhodobého hmotného majetku [rovněž s odpisy daňově účinnými dle zmíněného § 24 odst. 2 písm. v) ZDP] jsou řešeny ustanovením § 24 odst. 2 písm. c) ZDP. Pojem „škoda“ není, jako takový, pro účely tohoto ustanovení ZDP definován. Daňově účinným nákladem je při vzniku této kategorie škodních událostí zůstatková cena tohoto majetku (vymezená níže) vyřazeného v důsledku škody, a to jen do výše náhrad. Výjimku z tohoto principu představují události vzniklé v důsledku působení nepředvídatelných vnějších vlivů, tedy škody řešené samostatně § 24 odst. 2 písm. l) ZDP (škody způsobené živelní pohromou či neznámým pachatelem), o kterých je pojednáno dále v bodě 1.2.

Z uvedeného vyplývá, že obsah pojmu „škoda“ je naplněn pouze tehdy, dojde-li k vyřazení poškozeného majetku v přímém důsledku škodní události. Za škodu na tomto majetku nelze považovat, je-li přistoupeno k jeho opravě, tedy je-li tento majetek uveden do předchozího či provozuschopného stavu. Náklady vynaložené na jeho opravu jsou přitom považovány za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a tedy daňově plně účinné ve výši prokázané poplatníkem.

Dojde-li naopak k vyřazení majetku ve smyslu § 24 odst. 2 písm. c) ZDP, je nutnou podmínkou pro daňovou účinnost zůstatkové ceny vyřazeného majetku předpis náhrad za způsobenou škodu. Těmito náhradami jsou například pojistná plnění v případě pojištěného majetku, náhrady škod předepsané zaměstnancům či plnění od jiných osob, které škodu způsobily. Jednotlivé tituly náhrad vážící se k jednomu a témuž majetku vyřazenému v důsledku škody je přitom možno sčítat. Je tedy možné „kumulovat“ např. plnění poskytnuté zčásti pojišťovnou a zčásti viníkem škodní události. Suma takto přijatých, resp. předepsaných náhrad je přitom limitujícím prvkem pro daňovou účinnost zůstatkové ceny majetku při jeho vyřazení.  Tyto náhrady jsou přitom předmětem daně, tzn. příjmem, resp. výnosem do základu daně zahrnovaným.

Hovoříme-li v daných souvislostech o zůstatkové ceně majetku, je zřejmé, že touto cenou se rozumí zůstatková cena daňová, ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 ZDP, tedy rozdíl mezi jeho vstupní cenou a celkovou výší odpisů z tohoto majetku, a to i tehdy, když do výdajů na zajištění zdanitelných příjmů poplatník zahrnul pouze poměrnou část odpisů podle § 28 odst. 6, § 30e odst. 1 nebo 5 nebo § 30f odst. 5 ZDP nebo uplatňoval v některých zdaňovacích obdobích výdaje procentem z příjmů. Uvedené platí beze zbytku u majetku odpisovaného podle ZDP, tj. majetku hmotného (ve smyslu § 26 ZDP) a majetku nehmotného (ve smyslu § 32a ZDP ve znění k 31. 12. 2020), který s přihlédnutím k datu svého pořízení tímto „daňovým“ nehmotným majetkem zůstává i nadále. Ve vztahu k uvedenému majetku nehmotné povahy pouze připomeňme novelizaci ZDP účinnou k 1. lednu 2021, která předmětnou kategorii nehmotného majetku definovanou dřívějším § 32a ze ZDP vyňala a doprovodná přechodná ustanovení (čl. XII body 10 až 12 zákona č. 609/2020 Sb.) vymezující aplikovatelnost úpravy původní a nové na ten který majetek v návaznosti na datum jeho pořízení.